Původní článek vyšel na www.komiks.cz 30.1.2003, autor Vojta Čepelák. Upraven, zkrácen a doplněn.
Název nelže. A tak to má být. Název říká vše. A tak to je. U nás se o něm sice zas až tak neví (smutný znak doby), ale řekněte před Francouzem, že nevíte, kdo je Arzach, a on vás utluče vaší vlastní hlavou. Pro belgofrancouzskou comicsovou oblast totiž Arzach a jeho tvůrce Moebius znamená to samé, co pro nás Muriel a Kája Saudek. A možná, že ještě trochu víc. Protože Francouzi si svých autorů váží. Nejdůležitější francouzský comics všech dob (či aspoň posledního čtvrtstoletí)!
Když vám někdo řekne něco takového a vzápětí vám s klidnou tváří oznámí, že jím tolik vyzdvihované dílo, vypravující o cestách stejnojmenného hrdiny zemí-nezemí na zádech bílého pterodaktyla, má slovy třicet dva stránek a je kompletně beze slov, tak uděláte co? Ano, správně, zamyslíte se. A pak se radši zeptáte znova. Nekecám, 32 stran. A co víc, nejde ani o souvislé album – tento počet je totiž rovnoměrně rozdělen mezi čtyři uzavřené osmistránkové epizody, které vyšly v prvních číslech komiksového sci-fi pilíře Métal Hurlant v roce 1975. Jak je tedy možné, že tak malý počet stran si vydobyl takovou popularitu a nesmazatelné místo v učebnicích komiksové historie? První odpověď: byl ve správný okamžik na správném místě; a druhá: je to síla!
Moebius si totiž posichroval svůj flek v komiksové síni slávy už ve chvíli kdy jako první přišel s těmito třemi plus. První: vytvořil bezeslovný comics, který jel podle pravidel této „němosti“ odpovídajícím (a tudíž fungoval). Druhé: byl bezesporu umělecký. A třetí: vykašlal se na klasické lineární vyprávění příběhu a vsadil na atmosféru, čtenářovu pozornost a na asociativní a tzv. non-sequitur přechody mezi obrázky (tedy bez logické či jen s velmi volnou návazností). To vše dohromady pak vytvořilo směs, která byla pro tehdejší komiksový svět pořádná pecka. A popravdě, je dodnes. Proč?
Všechny tyto tři přednosti se totiž navzájem doplňují a splývají do jednoho originálního a nezaměnitelného celku. Sledujte. To, že komiks beze slov vnímá čtenář jinak než „písmenkový“ je jasné; to je záležitost mozku a zároveň pro Arzacha jasné plus za odlišnost. Jenže toto pozitivum by už dnes, v době, kdy bezeslovný komiks není nic tak neobvyklého, bylo málo. A zde je právě vidět největší působivost tohoto díla, která i dnes těžko hledá konkurenta. První plus je podpořeno třetím: Moebius nepředkládá známé příběhy ze známého prostředí, což u komiksu beze slov znamená, že najednou nemáte tolik informací, kolik byste potřebovali k bezproblémovému pochopení děje. Naopak, Arzach se pohybuje ve světě o němž nevíte vůbec nic, světě k objasnění jehož zákonitostí nemusí jen obraz vždy stačit. Je to jako sledovat klasický comics s bublinami, které z něj ale někdo náhle odstranil. A ten comics je bez nich najednou příliš složitý, protože část informací nutných k pochopení měl původně nést text. A jinde zas jako by někdo z comicsu vypustil celé stránky děje (ano, to jsou právě ty asociativní a non-sequitur přechody).
Čtenář, který Arzacha dosud nečetl, by teď měl správně vykřiknout, že to je tedy špatný comics, nedává-li čtenáři dost prostředků ke svému pochopení. Jenže v tom právě spočívá autorova genialita – tento na první pohled zjevný handicap proměnil ve svou největší výhodu. Ano, vy čtete a nic nechápete; ano, vy čtete a netušíte co se tam děje; ano, ale vaše fantazie pracuje naplno, váš mozek v nouzi zapojuje neurony, o kterých jste do té doby neměli ani tušení. Přemýšlíte. Jednoduše řečeno, síla tohoto comicsu nespočívá v tom, že vám co nejlépe podá to, co chce sdělit; že budete vědět. Ne, jeho síla je právě v tom, že vy nevíte! Nevíte, netušíte, nechápete, ale pocit, který to ve vás vyvolává je naprosto úžasný. Jak jinak chcete vysvětlit to, že i když těch zpropadených 32 stran „přečtete“ za pět minut, tak stejně nakonec zjistíte, že nad nimi trávíte už celé dvě hodiny? Tenhle comics prostě musíte číst znova a znova, a při každém dalším přečtení vám z něj dojde víc a víc, při každém dalším přečtení pozorujete další a další detaily na té skvělé kresbě… Ahh, ano, je tu ještě to poslední, druhé plus. To, že ta kresba je tak „umělecká“.
Moebius je nepochybně autor s obrovskou vizuální fantasií a imaginací. Jeho krajiny a scenérie mají hloubku, plastičnost a originalitu, a přes jejich fantasknost pro něj není nijak obtížné vás přesvědčit o jejich reálnosti. Kresba sama je (s výjimkou třetího příběhu) precizně a detailně šrafovaná, se smyslem pro kompozici a atmosféru, což ve vás spolu s suverénním zvládnutím esteticky neobyčejně silné barevnosti zanechá nesmazatelný dojem krajiny z vašich nejpoetičtějších snů. Technicky je toto vše provedeno převážně klasickou metodou tuší črtaných obrysů a do nich organicky zapadající malby. Kromě pozadí a různých efektů je to právě malba, kdo vjem jen lehce naznačených obvodových linií zpracuje v hmotu a objem s novými obrysy a tvary. To vše ve velkých rámečcích většinou zabírajících minimálně třetinu stránky; ani celostránky tu však nejsou výjimkou: „Navíc jsem se po grafické stránce nijak nešetřil a každému obrázku jsem věnoval tolik úsilí a energie, které jinak věnuji obrazu nebo ilustraci.“ Co k tomu říct víc?
K příběhům, které v Arzachovi najdete, se dá poznamenat jen jedno: nejsou důležité, a ani o ně nejde. Nečekejte od nich žádné úžasné zápletky, žádné neuvěřitelné pointy nebo hyperoriginální nápady. A proč? Ne, že by Moebius nebyl dobrý scénárista, i když na tak malé ploše něco úžasného vymyslet dá práci. Ono je to skutečně všechno trochu jinak. Autor je totiž ryzí výtvarník; nejde mu o příběh v klasickém smyslu slova, nejde mu o vyprávění děje – jde mu o emoce jdoucí z hloubi našich myslí. Sám to ostatně potvrzuje a nelze s ním než souhlasit. Jeho vize jsou vize archetypální a jeho krajiny jsou krajinami našeho nevědomí, světy mimo čas a prostor, světy, kde přes staletí civilizace vše zůstává pořád „stejné“. Světy plné náznaků a symbolů zastupujících naše nejzákladnější instinkty a představy. Pracuje se zde s vaší imaginací, s tím co hýbe základy vaší osobnosti. To proto ve vás čtení tohoto comicsu vyvolá pohnutí, i když příběhu jako takovému nerozumíte, i když pro vás zůstává nepochopitelný a neznámý, i když je vlastně tak jednoduchý. Psychoanalýza hadr!
A to je vše, drazí zasvěcení. Co víc taky říct? Komu Arzacha ve zkratce doporučit? Mno. To máte tak. Jedná-li se o tak nekonvenční, na emocích stavící a všem tradičním nálepkám se vzpouzející dílo (u nás nic podobného dosud nevyšlo), že žádné zjednodušující soudy na něj zkrátka nefungují, pak jde doporučit právě jen těm, kdo podrobně přečetli všechny předcházející řádky a řekli si: „Tohle je něco pro mě. Jdu do toho.“ Přeji imaginativní jízdu.
PS: Zajímavostí je i jméno hlavního hrdiny, v samotných názvech jednotlivých příběhů je totiž vždy psáno jinak. Jen namátkou: Arzach, Harzak, Arzak, Harzack atp. Jako by Moebius ani nevěděl jaké jméno svému hrdinovi dát; a nebo to byl záměr? Ovšem při známosti jeho postupů, kdy mnohdy ani nevěděl jak má jeho příběh v dalším čísle Métal Hurlantu pokračovat (konkrétně se jedná o La Garage Hermétique) by se o nějakém "záměru" možná dalo s úspěchem pochybovat. I to je Moebius - ve vleku svých tvůrčích sil.
Tuto recenzi věnuji Zarkoffovi s díky za překlad alba Arzach z roku 2000 a za zajímavé informace.
ZÁKLADNÍ ÚDAJE:
Scénář a kresba: Moebius
Vydavatel: Les Humanoïdes Associés
Rok vydání: 2000
Rok originálního vydání: 1975
Počet stran: 54
Formát: 24 x 31,7 cm (C 4)
